Arica a Putre – brána na opuštěný sever

Arica -  centru je mnohem palem a nad městem jakási sklaní homole

Arica – v centru je mnohem palem a nad městem jakási sklaní homole

Už v pátek jsme se rozloučili s oblastí jezer a dvěma přelety se dostali o necelé tři tisíce kilometrů severně do města Arica. Čeká nás posledních čtrnáct dní, které strávíme na náhorní plošině Altiplano a v poušti Atacama.

Naše autíčko - čtyřkolka Mitsubishi

Naše autíčko – čtyřkolka Mitsubishi

Po příletu jsme si půjčili auto – čtyřkolku Mitsubishi, bez které se nelze po štěrkových cestách na Altiplanu pohybovat. Pak jsme vyrazili do města na nákup. Městečko toho moc nenabízí, centrum je ale celkem příjemné, hned na ulici je poznat, že se nacházíme v subtropickém pásu, takže na ulicích kvetly ibišky a jiné kytky.

Kytky v Arice

Kytky v Arice

Ulice v Arice - takový malý barevný chaos

Ulice v Arice – takový malý barevný chaos

Z Aricy jsme vyjeli směr Putre, které je vzdálené jen necelých 100km vzdušnou čarou od Pacifiku, ale je ve výšce 3.500 m.n.m. Bylo jasné, že nás čeká velké stoupání. Přejezd byl docela zážitek. Kolem Aricy je už pouštní krajina, která se zvedá do vysokých údolí. Krajina jako by nám rostla před očima, silnice bez ustání stoupá, pod sebou jsme viděli jen zelené údolí (asi díky zavlažování) a jinak jen vyprahlou písčitou krajinu. Nad silnicí kroužilo hejna kondorů s červenou hlavou. Na pohled docela úžasné. Asfaltová silnice do Pute je hlavní tah do Bolivie, takže jsme cestou předjížděli jeden kamion za druhým. Těžce naložené se do kopců sunou krokem.

Stoupáme na Altipláno a pod sebou máme zelené údolí, jinak jen pouštní krajina

Stoupáme na Altiplano a pod sebou máme zelené údolí, jinak jen pouštní krajina

Po hodině a půl jízdy jsme byli v Putre, což je spíš vesnice než město, dramaticky položená na úpatí hor. V Putre jsme se ubytovali v pěkném malém penzionku a využili jsme znalostí italského majitele Flavia, který zde dělá průvodce.

Pohled na Putre z výšky

Pohled na Putre z výšky

Hodně zvláštní je fakt, že ačkoli se nacházíme v národním parku, moc turistů sem nejezdí. Vyhlášené jsou pouze túry k překrásné sopce Parinacota, které je pohádkově posazené u jednoho z nejvyšších jezer na světě – Chungara. Jelikož je ale jezero ve výšce 4.517 m.n.m., jednodenní výlety s cestovkami z Aricy mají přezdívku „blicí“. To můžeme s Pavlem jen potvrdit, i po přesunu do 3.500 je vysoká nadmořská výška dost znát. Jet hned bez aklimatizace ještě o tisíc metrů výš znamená velké riziko, že si užijete tak maximálně bolení žaludku a hlavy. Ostatní části parku jsou ale doslova opuštěné. To nás přitahovalo. Odvrácenou stránkou jsou chybějící služby a infrastruktura. Sehnat mapu oblasti bylo v Arice nemožné. Naštěstí je Flavio autorem jediné pořádné mapy, která nám tu skvěle slouží. Od Aricy dál už nelze natankovat u pumpy, opět díky Flaviovi jsme si dotankovali z jeho kanystrů. V Putre je jen pár malých obchůdků a jedna celkem dobrá restaurace. Jinak nic. Tedy ještě malý kostelík a tisíc metrů nad městem malé termály, o kterých ještě napíšu.

Kostel v Putre

Kostel v Putre

Hned druhý den v Altiplanu jsme se dostali na úžasné místo, o kterém napíši příští příspěvek.