Dva dny v Hoi-An

Vietnam_Hoi-An_160107_105

Poslední příspěvek byl o pěstování rýže. Většina fotek byla pořízena během středy, kdy jsme se ráno přesunuli z Hue o sto kilometrů níže do Hoi An. Hoi An je v podstatě rybářská vesnice, kolem které byla spousta políček – právě na nich jsme pozorovali a fotili život rolníku. Hoi An je ale populární z jiného důvodu: nabízí dobré jídlo a specifickou atmosféru, kterou kupodivu nedokázal (alespoň zatím) narušit ani neuvěřitelný přísun turistů. Zde je malá fotoreportáž z našeho druhého dne v Hoi An, na který jen tak nezapomenu. Ne nadarmo jsem následující den spal v kuse více než 19hodin….

Středeční odpoledne jsme si kromě focení farmářů zpříjemnili výletem na nedalekou pláž. Koupání a ležení nás bavilo asi 30 minut, pak jsme jeli zpět.

1

Já jsem se koupal v moři po 5 letech (naposledy Nový Zéland) – další koupání mi stačí opět za 5 let, vzhledem k vybranému vkusu opravdu netuším, kde to bude…

Vietnam_Hoi-An_160106_164

Večer jsme si zašli do restuarace, která byla trochu stranou od hlavní turistické ulice. Majitel byl příjemný chlapík. Jídlo nám moc chutnalo, měli jsme asi 6 chodů (salát, závitky, nudle se zeleninou, smažené lilky, pizu, místní slané palačinky s bambusem). Na záchodě nad pisoárem sídlil dost velký pavouk (velikost dlaně). Ale stál tam nehybně, tak jsme se ani moc nebáli.

Vietnam_Da-Nang_160107_011

Další den jsme si konečně trochu vyspali a kolem desáté jsme začali půjčením motorek. Pán v půjčovně trval na tom, že dva lidi na jednu motorku jsou blbost, tak jsem řídil po prvé také sám. Provoz se tu naštěstí s Hanojí nebo Saigonem nedá srovnávat. Po cca 40 minutách jízdy jsme dorazili do tzv. mramorových hor. Měli jsme obavu, jak ty hory najdeme, neměli jsme pořádnou mapu. Věděli jsme jen tolik, že jsou u Da Nang. Před příjezdem do tohoto města začala během jízdy na dvouproudé silnici s Pavlem komunikovat řidička motorky. Něco ukazovala a z dalšího gesta jsem pochopil, že ji máme následovat. Pavla se zeptala, jestli jedeme do hor. Na kladnou odpověď odvětila, že tam bydlí. Po chvíli se ukázalo, že to byla jedna z šikovných místních žen, která vlastní obchod s mramorovými suvenýry. Dala nám pár dobrých rad a pak na závěr nezapomněla zdůraznit, že v žádném případě nemáme kupovat suvenýry jinde, protože jsou předražené…více k tomu níže…

Vietnam_Da-Nang_160107_031

Mramorové hory vlastně ani nejsou hory. Je to několik pahorků, které se tyčí přímo od rovné placky nedaleko přímořského města Da Nang. Mramorvé tedy opravdu jsou – a to natolik, že tu vláda musela dokonce těžbu mramoru zakázat, jinak by jim tu ty pahorky snad ani nezůstaly.

Vietnam_Da-Nang_160107_057

Po vystoupání asi o sto výškových metrů jsme si v zástupu turistů poměrně bez zájmu prohlédly několik chrámů/pagod. Pak jsme hledali jeskyně. Něž jsme je našli, dostali jsme se na nejvyšší bod, kam už skoro žádní turisté nechodili. Vedly sem další extra schody navíc a to se většině už v horkém počasí šlapat nechtělo. Jeskyní tu je několik a ta největší byla opravdu zajímavá. Nahoře otvorem vnikalo denní světlo, které nasvětlovalo jakýsi oltář dole a taky sochu sedícího Buddhy.

Vietnam_Da-Nang_160107_078

Symbolem Vietnamu jsou lotosové květy. … Po sestupu z mramorové hory jsme věděli, že nás čeká povinný nákup aspoň jednoho suvenýru u té ženské, co nás nechala u savého obchodu zaparkovat. Ty cetky z mramoru byly i docela hezké, ale tak těžké věci jsou pro cestovatele strašně nepraktické. Líbila se mi malí želva jako dárek pro neteře. Když mi řekla cenu, tak jsem měl po chuti nakupvat. Vše bylo tak 10x předražené. No nakonec jsme za 200 kč koupily dvoje korálky, které jsme pak na letišti viděli za 30kč. Neva…

Vietnam_Da-Nang_160107_084

Vietnam_Hoi-An_160106_014Po příjezdu zpět do Hoi An jsme si koupili banánové palačinky (výborné) a poprvé jsme ochutnali místní Lichi (nenadchlo nás). Dámy si na nás docela vydělali – měli jsme to dohromady za 70 kč, místní by to měli, odhadujeme, tak za 20 kč nanejvýš, ale co, počáteční cenu 150 000 VND jsme srazili na polovičku a ty banány jsou tady fakt dobré. A nás smlouvání fakt nebaví…Vietnam_Hoi-An_160106_023 Vietnam_Hoi-An_160106_013

Typická barva pro Hoi An je žlutá. Takové byly povětšinou omítky a květy mnoha keřů.

Vietnam_Hoi-An_160107_070 Vietnam_Hoi-An_160107_081

Hoi An je nejhezčí podél řeky, kde to také nejvíce žije. Nejvíce fotografovaný je japonský most, ten se mi ale nakonec až tak moc nelíbil.

Vietnam_Hoi-An_160106_165

Městečko získává ještě mnohem zajímavější atmosféru po setmění, kdy se rozsvítí ampliony nad všemi restauracemi.

Vietnam_Hoi-An_160107_154

Zatímco já jsem dělal noční fotky (mrkněte na krasnesvetlo.cz), Pavel konverzoval s jedním vietnamským číšníkem.

Vietnam_Hoi-An_160107_181 Vietnam_Hoi-An_160107_177

Po výborné večeři z předchozího dne jsme se rozhodli jít do stejné restaurace jako předchozí den. Majitel Hui byl strašně příjemný. I když měl slovní zásobu v AJ v rozsahu cca 50-150 slov, snažil se nám říct spoustu věcí o místním živote, o rodičích, o záplavách, o porodu své sestry. Občas jsme neměli tušení, o čem mluví, většinou jsme to ale na druhý nebo třetí pokus dešifrovali. Hui z nás byl tak nadšený (aby ne, když jsme si předchozí den dali 6 chodů a Pavel mu do restaurace zval z ulice další hosty), že se málem rozbrečel, když jsme mu řekli, že druhý den odjíždíme. Museli jsme se aspoň vyfotit a slíbit, že do Hoi An přijedeme zase (ptal se nás asi pětkrát, kdy přesně přijedeme, jestli za 2, nebo 3, nebo 5 let)….Mě to taky trochu bylo líto, to jsem ale ještě netušil, že s večeří to ještě není poslední zážitek. Při usínání mi bylo těžko, bral jsem to ale jako spravedlivý trest za obžerství…Jenže nad ránem už mi bylo na zvracení a k tomu zanedlouho i došlo. O chvíli později už to bylo double intenzivní, protože se k tomu přidal průjem. Ráno jsem si myslel, že už jsem dokonale vyšťaven – omyl, křeče a lítačka na záchod pokračovala i na letišti. Let jsem naštěstí přežil jen s jednou návštěvou toalety.

Město Da Nang, odkud jsme přeletěli na jih do Saigonu

Město Da Nang, odkud jsme přeletěli na jih do Saigonu

Po příletu do Saigonu jsme byl ale tak zesláblý, že jsem v půlce přerušil poznávací tůru s průvodcem a nechal se odvézt na hotel. Tady jsem usnul a s malými dvěma přestávkami jsem spal skoro 20 hodin až do dalšího dne. Pavel se s podobnými (naštěstí méně intenzivními) problémy přidal s půldenním zpožděním.

Naštěstí jsme to oba rozchodili a dnes píšeme už z delty řeky Mekong. O tom zase příště.