Jak jsme (skoro) zdolali norskou národní horu Stetind

Stetinden_170724_132-Pano

Když jsme se spokojení a dost unavení vraceli z Lofot a Senji, přemýšleli jsme v okolí Narviku, tedy už na norské pevnině, o nějakém krátkém výletě. Já jsem slyšel o krásné hoře Stetind. Jenže jsem taky četl, že je jen pro horolezce. Takže jsem nejprve výlet k této hoře vzdal. Pak jsem ale četl článek jedné české fotografky a horolezkyně, který popsala cestu na nižší vrchol, který je jen cca 90 metrů pod hlavním vrchlem, z kterého jsou údajně ty nejlepší výhledy a který – a to  bylo to zásadní – lze zdolat bez horolezení. S Pavlem jsme to měli chuť vyzkoušet, tak jsme se tedy ke Stetindu vydali.

I z dálky Stetind vzbuzuje respekt - my měli vylézt na ostroh vlevo pod vrcholem - no, nejsme se jistí, že to je něco pro nás....

I z dálky Stetind vzbuzuje respekt – my měli vylézt na ostroh vlevo pod vrcholem – no, nejsme se jistí, že to je něco pro nás….

Čím blíže jsme však autem byli, tím více taky narůstala naše nervozita. Dočetli jsme se, že hora je v podstatě skoro kolmý žulový monolit a tak nám nebylo jasné, jak tam můžeme my obyčejní tursiti vylézt. Na internetu stálo, že horní pasáž je exponovaná – což je takové naše obávané slůvko – můžete to znamenat cokoli, ale většinou se myslí to, že má člověk pod sebou propast a existuje riziko pádu (s poměrně jistou smrtí). Riziko pádu však na horách existuje skoro všude a následky pádu z 5 nebo 500metrů jsou stejné, jen pocit strachu je jiný. A o ten šlo. Takže jsme se dole na parkovišti ještě ujišťovali vracejících se turistů, zda se na ten pod-vrcholový bod zvaný Halls Fortrop lze dostat bez závratí. Odpovědi byli mírně optimistické, inu v půl osmé večer jsme se vydali na cestu. Stoupalo se nejprve příjemným lesíkem, z poza bříz už ale vykukovala hora Stetind. Kolem nás burácí horské potoky. Svítí slníčko a je krásně.

Stetinden_170724_013 Stetinden_170724_012 Stetinden_170724_011

Stetind, nebo taky Stetinden, má sice „jen“ 1398metrů, ale vyrůstá přímo z moře a severní a jižná stěny jsou skoro kolmé. Čím výše jsme stoupali, tím nejistější jsme sio byli. Cca po 750 výškových metrech jsme dosáhli ledovcového jezera.

Stetinden_170724_023

Odsud měla začít exponovaná pasáž, na které jsme měli nastoupat dalších 600 výškových metrů. Šplhalo se sice strmě, ale naštěstí jsme pod nohama neměli žádné srázy do hlubin, psychicky to tedy šlo. Jediná krizička přišla na rozbředlém sněhu, který se trochu smekal.

Stetinden_170725_160

Pak jsme ale už byli kousek pod vrcholem, zvládli jsme i poslední lezení přes balvany a na závěr už bylo jen ne příliš prudké plato, po kterém jsme vylezli na Hals Fortrop. Vrchol Stetindu byl přímo proti nám…a všude okolo jen hory a zapadající slunce. A byli jsme tam naprosto sami, bylo skoro bezvětří a nebyla zima. Naprostá euforie, tohle jsme nečekali.

Stetinden_170724_074 Stetinden_170724_063 Stetinden_170724_156 Stetinden_170725_165

Fotil jsem jak o život, zároveň jsme ale v podvědomí už měli cestu zpět – sestoupat více než 1.300 výškových metrů najednou je rasovina pro klouby. A taky že byla – vše šlo sice hladce ale dole v lesíku kousek od parkoviště už nám nohy plandaly jak Hurvínkovi. Mě ještě popohnala vidině fotek s červánky, které se právě ve 2 hodiny ráno vytvořily. Pavel přežil menší zaškobrtnutí a oba jsme byli zpět u auta. Tohle byl možná náš největší zážitek.

Stetinden_170725_181 Stetinden_170725_187

Druhý den pak je moje pravé koleno dokonale tuhé. Dáváme si den volna v Trodnheimu. I o dva dny později jsem totálně unavený, ale opět si tak nějak neplánovaně uděláme výšlap, který si nakonec (co se výškových metrů) nezadal ani s výstupem na Stetinden. Jednalo se o jeden z nejznámějších norských treků – Romsdaleggen – fotky z něho budou příště, což asi bude náš poslední příspěvek z Norska. Romsdaleggen nás totiž uspokojil, ale také definitivně fyzicky do-vyčerpal, takže jsme se rozhodli pobyt neprodlužovat a vydat se na cestu zpět.