Laguny a zase laguny – cesta Altiplanem k Salar Uyuni

Jedna z mnoha lagun na Bolívijském Altiplánu

Jedna z mnoha lagun na Bolívijském Altiplánu

 

Túra k solným pláním Salar de Surire v bolivijském Altiplánu je naprostý turistický hit. Aby ne, na největší solné pláni si připadáte jak na jiné planetě. Ale zájezd dnes nabízí desítky agentur a přitahuje masy, což mě trochu při plánování odradilo, protože raději vyhledáváme odlehlejší a méně profláklá místa. Proto jsme jeli primárně na severochilské Altipláno, které slibuje podobné zážitky a mnohem méně lidí. Jenže během našeho cestování potkáváme spoustu lidí, a každý kdo tam byl, říkal to samé: nezapomenutelný kus planety, který musíte vidět. To mě samozřejmě nahlodalo a vrtlo mi hlavou, jak to udělat, abychom se na Salar de Uyuni taky dostali.

v Bolívii je období dešťů - tedy spíše bouřek, každý den jsme jich viděli několik na obzoru, naštěstí jsme ale nezmokli

v Bolívii je období dešťů – tedy spíše bouřek, každý den jsme jich viděli několik na obzoru, naštěstí jsme ale nezmokli

 

Při přejezdu do Iquique jsme byli vzdušnou čarou velmi blízko, stačilo přejet hranice do Bolívie. Jenže právě to nešlo. Bolivijci nedovolují cizincům, aby na Salar jezdili autem, dokonce i půjčovny aut jsou proti. Že to má svůj důvod jsem pochopil až později. Každopádně jsem tímto naše šance na návštěvu Salaru považoval za mizivé.

Další šance se ale naskytla v San Pedru, které je taktéž blízko Bolívie a odkud túry vyjíždějí k Salaru jižní cestou přes Altipláno. Díky času ušetřenému předtím jsme dorazili o dva dny dříve a rozhodli se, že necháme půjčené auto na čtyři dny stát a zaplatíme si tůru na Salar. Stála s návratem zpět do San Pedra kolem 220 USD na osobu, což se nám zpětně zdá jako cena přiměřená.

Další barevné hory - skoro jak na Suriplaze

Další barevné hory – skoro jak na Suriplaze

Tato čtyřdenní túra má kouzlo v tom, že i když se na Salar dostanete až třetí den, jsou první dva dny nabité tolika krásnými místy a výhledy, že to není jen dvoudenní transfer za jednou atrakcí.  Pouze čtvrtý den je víceméně jen přesun bez větších výhledů. Ty tři dny ale stojí za to!

Laguna - už ani nevím, která to byla...

Laguna – už ani nevím, která to byla…

První den jsme začali přesunem ze San Pedra, který leží ve výšce 2.400 m.n.m. Po hodinové nudě na chilské celnici (už jsme se o tom rozepsali dříve, takže víte…) se jede velkou dodávkou na hranice s Bolívijí. Těsně před hranicí se začíná zvedat z Atacamy Altipláno, takže následoval zážitek nám známý ze sestupu do Iquique. Altipláno se zvedá jaksi neznatelně – celá krajina je jako jedna rovina najednou nakloněna, nikde nejsou stromy ani nic jiného, co by Vám dalo měřítko strmosti stoupání. Silnice nemá důvod točit se do zatáček, jsou tu dlouhé rovinné úseky. Proto vůbec nemáte pocit, že stoupáte. Jenže v autě cítíte, jak motor maká na plné obrátky. Aby ne, za hodinku jízdy jste najednou o dva tisíce výškových metrů výše na úpatí sopky Licancabur. Zde je hranice s Bolívijí. Při pohledu dolů je vidět San Pedro a vůbec se nechce věřit, že leží o dva kilometry níže. Krajina tu tak trochu „klame tělem“.

Naše tři džípy - zavazadla máme na střeše, uvnitř sedí s řidičem šest až sedm pasažérů

Naše tři džípy – zavazadla máme na střeše, uvnitř sedí s řidičem šest až sedm pasažérů

Po krátké hraniční kontrole a snídani v malé cihlové boudě nás průvodce upozorňuje, že nejsme na žádném klasickém výletu, ale na pobytu v extrémních podmínkách, kde hrozí různá nebezpečí. Chytré, takto Vám to při nákupu túry neřeknou. My strach nemáme, výšková nemoc, hlavní nebezpečí na Altiplánu, už jsme si odbyli v Chile při jízdě k Suriplaze. Pár spolucestujících, kteří přijeli od moře a neaklimatizovali se, to ale odneslo bolestmi hlavy a nevolností.

Naše skupinka u zelené Laguny (zleva): Karo (Brazílie), Pavel (Finsko), Rodrigo (Bra), Václav, maminka z Kostariky (jméno jsem ani na deset pokusů nezachytil), Francisco (Kostarika)

Naše skupinka u zelené Laguny (zleva): Karo (Brazílie), Pavel (Finsko), Rodrigo (Bra), Václav, maminka z Kostariky (jméno jsem ani na deset pokusů nezachytil), Francisco (Kostarika)

Pak nás vyzvou, ať si sami utvoříme šestičlenné a pětičlenné skupinky. V novém složení přesedáme celkem do tří džípů. Bylo nám předem známo, že řidiči džípů jsou zásadně jen Bolívijci (cizinci tu řídit na Salaru nesmějí) a že neumějí anglicky. Proto jsme se díky kombinaci Pavlova navazování kontaktů a mých jazykových schopností rychle spřátelili ještě během jízdy ze San Pedra na hranice s Brazilským párem a s dvěma Kostaričany (maminka a syn). Kostaričan Francisco uměl kromě rodné španělštiny také dobře anglicky, takže jsme si jej otipovali jako našeho tlumočníka.

Naši řidiči - správní chlapíci

Naši řidiči – správní chlapíci, náš byl ten vpravo (Rolland) – nejzkušenější.

Náš řidič se jmenoval Rolland (nebo tak nějak, přepisy španělských slov mi jsou někdy záhadou) a byl sice typicky bolivijský málomluvný, na naše otázky ale vždy měl dobrou odpověď. Navíc řídil skvěle, to jsme s Pavlem už dokázali posoudit, protože jsme po drncavých a někdy i nebezpečných cestách Altiplána najeli pár stovek km.

Laguna Colorada - červenou barvu vytváří nějqké sinice. Zajímavostí je, že ráno je laguna bílá, postupně se během dopoledne zbarvue do červená, nejvíce sytě červené je kolem druhé hodiny a pak znovu bělá. V laguně jsou i bílámísta plná boraxu. Právě na tyto pro nás jedovatá místa kladou vajíčka plameníci, kterých tu jsou přes dvě desítky tisíc.

Laguna Colorada – červenou barvu vytváří nějqké sinice. Zajímavostí je, že ráno je laguna bílá, postupně se během dopoledne zbarvue do červená, nejvíce sytě červené je kolem druhé hodiny a pak znovu bělá. V laguně jsou i bílámísta plná boraxu. Právě na tyto pro nás jedovatá místa kladou vajíčka plameníci, kterých tu jsou přes dvě desítky tisíc.

Jakmile jsme vyjeli, začala přehlídka výhledů na všechny strany. Hory, převážně vulkanického charakteru o výšce mezi 5 a 6 tísíci metrů, jsou v docela velkém rozestupu, mezi nimi je vždy velká plocha,  v jejímž centru tu a tam leží laguny. Těch jsme jen za první den viděli asi šest a byly jedna hezčí než druhá. Nejprve jsme viděli bílou, pak zelenou a pak barevnou (Laguna Blanca, Verde, Colorada). Bílou barvu lagunám propůjčuje súl a borax, zelenou a červenou pak různé řasy, na kterých se tu pasou plameňáci.

Arbol de piedra - neboli kamenný strom. Umělecký výtvor větrné eroze.

Arbol de piedra – neboli kamenný strom. Umělecký výtvor větrné eroze.

Mezi lagunami jsme projížděli pouštní krajinou. Část této pouště se jmenuje podle malíře Salvátora Dalího, protože zde krajina s podivnými kameny a s charakteristickou modrou barvou nebe nad horizontem připomíná právě jeho obrazy. My měli převážně zataženo, takže jsme dalíovskou modř neviděli. V dalším voze cestovala francouzská teoretička umění, která mi původ asociace s malířem vysvětlila.

Gejzíryv nadmořské výšce 4.900 m.n.m., kde nás málem chytla pěkná bouřka

Gejzíryv nadmořské výšce 4.900 m.n.m., kde nás málem chytla pěkná bouřka

Po cestě jsme ještě navštívili přírodní termály a nejvyšší gejzíry na světě (4.900 m.n.m.). Na obzoru už byla velká bouřka, které jsme stále úspěšně poodjížděli a než nás mohla navečer u noclehárny dostihnout, stačila se vypršet. Bouřky nás doprovázely každý den. Díky obrovským rozměrům planin bylo zajímavé pozorovat horizont na všechny světové strany. V jednu chvíli bylo na dvou stranách modro, na ostatních dvou pak dvě masivní černé bouřkové mraky s viditelnými závoji padajících srážek.

Bouřky na obzoru - na druhé straně horizontu svítilo sluníčko a bylo modro

Bouřky na obzoru – na druhé straně horizontu svítilo sluníčko a bylo modro

Druhý den jsme pak viděli opět další pozoruhodné skalní formace, kterým vévodí tzv. skalní strom (Arbol de Piedra). Poté jsme kolem barevných hor, dalších skalních útvarů a vulkánů a obřích zelených llaret (to jsou ony typické zelené amaróny) postupně doputovali téměř až k salru na druhé ubytování. Tentokrát to byl stylově solný hotel. Nečekejte žádný luxus, na přespání a výživnou večeři to však bylo skvělé prostředí.

Skalní formace s Llaretami

Skalní formace s Llaretami

Druhý den jsme také dostali informaci, že severněji na samotné pláni Salar Uyuni vytrvale pršelo a je kompletně zaplavena. To mohlo ohrozit náš plán jízdy. Po obdržení této zprávy jsem v sobě měl směsici myšlenek a pocitů odlišných polarit. Na jedné straně jsem se bál, že se na Salar vůbec nedostaneme, na druhé straně jsem měl předtuchu splněného fotografického snu – zaplavený Salar je největší krajinné zrcadlo na světě, které umožňuje neskutečné fotografie.

Na Salar jsme se nakonec podívali, jízda to byla skutečně bizarní a oslňující (obrazně i doslova). O tom však příště.