Poslední týden jsme strávili převážně v San Pedro de Atacama. Je to v podstatě malá vesnice, či oáza na kraji poušti Atacama. Nad San Pedrem se na sever a východ zvedá Altipláno, na jih se rozkládá další solná pláň Salar de Atacama a na západ začíná samotná poušť.

Projíždíme Atacamou – na několika místech se projíždí menšími pahorky, jinak je to bezútěšná rovina bez života (pro lidské oko)
V San Pedru jsme tedy rozhodně nebyly v centru pouště. Dnes během letu z Calamy do Santiaga jsme si teprve uvědomili její rozměry. V podstatě začíná na jihu Peru a její nejsušší část pokračuje asi 1000km na jih k Antafogastě. Tam však nezačínají žádné lesy, suchá a velmi nevlídná krajina pokračuje prakticky až k Santiagu de Chile.
Nejsušší místa se nacházejí jižněji od San Pedra a blíže oceánu. Na některých místech prý nepršelo i několik staletí, nejsušší perioda zaznamenaná je mezi lety 1570 – 1970. Atacama je tak spolehlivě nejsušším místem na zemi. Města Arica a Iquque, která jsme navštívili, mají jen kolem 1mm srážek, navzdory tomu, že jsou přímo u oceánu.

I v Atakamě je ovšem život – nedaří se jen kaktusům ale i dalším kytkám – tak těm by se dařilo i u mě v pokoji, kde zalévám jednou za pár týdnů ;-)
Přesto specifické podmínky nebrání životu, na méně vyprahlých místech jsme zahlédli lamy, na dalších místech nejen v oázách je vidět docela dost květin – podle wikipedia v Atacamě celkem najdete skoro 500 druhů. Samozřejmě se tu daří kaktusům, které jsou schopné zachytávat i to minimum vzdušné vlhkosti.
Dokonce přibližně jednou za čtyři roky nastane takzvané pouštní jaro, kdy najednou vykvete spousta kytek a poušť se na chvíli promění v barevnou louku. To jsme sice neviděli, i tak mi to hlava nebere, jak to bez vody ty kytky dokážou.
První dojmy z Atacamy jsme sbírali již při jízdě z Aricy na Altiplano a zpět do Iquique. Cesta z Iquiqu do San Pedra byla opět plná dlouhých, skoro nekonečných úseků silnic, nad kterými se tetelí horký vzduch a vytváří v dáli podivné optické klamy (fatamorgany), takže si nejste jisti, jestli je v dálce auto nebo jen prázdná vozovka. Alespoň na chvíli to udrží řidiče ve střehu. Silnice jsou však olemované hroby, údajně zahynulých řidičů, takže ta fatamorgana bude asi i uspávat, za nejčastější důvod smrti bych tipoval spíše právě mikrospánek. Pomníčky nejsou jen malé křížky, ale nápadné a často výstřední barevné hrobky, které většinou mají spoustu vlajek (chilské národní, nebo i oblíbeného fotbalového klubu chudáka nebožtíka řidiče).

Na obzroru jsou vidět náznaky hald z měděných dolů – samotné doly jsme nenavštívili, jsou prý ale obrovské
Už jsem tu psal o pomíjivosti přírodního bohatství a rychlém konci přepychové nitrátové periody v Iquique. Místní ekonomiku spasila právě Atacama, kde se v okolí Calamy nachází obrovské zásoby mědi. Ta je sice méně kvalitní a až do doby objevení nových metod těžby bylo nerentabilní horniny s mědí dobývat. Dnes však těžba probíhá v plném proudu. V Atacamě jsou tak dnes dva největší měděné doly na světě.
V okolí největších dolů jezdí brutálně obrovské těžební vozy. Mají kola tak vysoká a velká (poloměr kol 2 metry!) a kabinu pro řidiče tak vysoko, že řidič uvnitř může přehlédnout normální osobní auto. Protože se tu pár případů hladkého převálcování mega-náklaďákem vyskytlo, jako opatření má spousta aut dnes vzadu vysoké praporky, které by neměli řidiči těžebních vozů přehlédnout. Náš džíp jej měl také, ale použít jsme jej nemuseli, obří auto jsme viděli jen jednou z dálky.
Že je Atacama dnes pro Chile zdrojem obrovských příjmů dokazuje i samotná oáza San Pedro. V posledních letech se totiž stala centrem turismu. Ve vesnici o dvou tisících obyvatelích tak najdete mnohem více turistů než domorodců. Okolí San Pedra nabízí to nejlepší z pouště Atacama: rozsáhlou solnou plán Salar de Atacama s několika lagunami (a plameňáky), roztodivné skalní formace ve dvou údolích (měsíční údolí a údolí smrti), směrem do hor pak Gejzíry a sopky, díky blízkosti s Bolivií se taky nabízí možnost výletu na největší solnou pláň na světě Salar de Uyuni (tam jsme se také podívali – o tom příště).

Plameňáků bylo nejvíce v lagune Chaxa, kde jsou už zvyklí na turisty a neutíkají, mohli jsme je tedy fotit ve všech polohách a činnostech, zde přelet plameňáka s vulkánem v pozadí
My jsme jeden den prozkoumali všechny laguny a opět jako uhranutí čučeli na plameňáky a jejich tanečky při zobání a filtrování vodních breberek. Pak jsme se vydali do hor a užili si krásu horských lagun – bez lidí a aut, opět jen s plameňáky. Nejvíce se nám líbily stráně poseté chomáči sytě žlutých trav.
Po návratu z Bolívie, kde jsme si užili zájezd k Salar de Uyuni (o tom se rozepíši ještě nekolikrát), jsme se ještě vydali do duhového údolí a do údolí smrti a měsíce. Obě údolí jsme si projeli ráno bez lidí na kole a byl to skvělý zážitek. V údolí smrti jsme chytli docela nepříjemný vítr, který metal poryvy jemného písku. Smrtelné tak mohlo být údolí zejména pro náš foťák a objektivy – raději jsme v těchto podmínkách moc nefotili, já už jsem na internetu pár nekrologů fotoaparátů zneschopněných právě v tomto údolí četl.

Pavel jeden na kole v údolí smrti – poryvy písku do obličeje byly vrcholně otravné, stejně jako jízda v hlubokém a jemném písku
Ještě k údolí smrti – původně se mělo jmenovat údolí Marsu, ale objevitel neuměl španělsky a místo myšleného Valle del Marte zkomolil název na Valle del Morte – tedy zaměnil Mars za smrt, a to už se udrželo, protože oba názvy jsou výstižné – moc útulně tu není. V údolí se tvoří na několika místech obrovské duny. Na nich jsme chvilku pozorovali sandboarding – ježdění na prkně po písku, ale upřímně nám to přišlo spíše jako zoufale cukaní na stráni se snahou sjet aspoň trošku dolu. Rozhodně to sport nepřipomínalo, spíše to vypadalo jako skvělá kulisa pro „cool“ fotku na facebook. Ostatně celé San Pedro je údajně totálně „cool“ – takže tady potkáte nejvíce lidí kolem 18ti let, co jezdí odpoledne na kolech po okolních atrakcích a večer paří. Ráno všichni spí, čehož jsme my vyžívali k ranním výletům do krajiny bez lidí.
Ráno bylo také nejpříjemnější klima. Na poušti překvapivě nebylo takové horko (ve stínu kolem 28 – 30°C), ale sluníčko v poledne a odpoledne pálí jak ďas, že by se na něm snad dala i smažit vajíčka. Přes poledne jsme si dávali dlouhou siestu a pak vyjížděli až na focení západů slunce. Ty nás tu ovšem nijak nenadchly, na poušti jsme čekali větší koncert barev.
Zažít Atacamu má rozhodně své kouzlo a my jsme si ji za ten necelý týden užili dosyta. Teď se o to více těšíme na zelenou krajinu v Čechách. Kdyby měla být se sněhem, vůbec bychom se nezlobili.