Nuda na hranicích – aneb jak jsme si v Argentině a v Chile začali vážit Schengenu

Bolívijci na hranici na rozdíl od Argentinců a  Chilanů nedělají cavyky

Bolívijci na hranici na rozdíl od Argentinců a Chilanů nedělají cavyky

Jelikož se často pohybujeme v příhraničních oblastech mezi Argentinou, Barzílií, Bolívií a Chile, už jsme několikrát zažili, jak vypadají zdejší hraniční kontroly. Už před cestou jsem slyšel, že je tu mezi jednotlivými státy rivalita, která se projevuje i docela nepříjemnými celními kontrolami.

Naše zkušenost je taková, že lidé na celnicích jsou kupodivu docela milí, žádná vyložená buzerace, jen tu mají nastavené divné procesy, takže všude vyplňujeme formuláře. A dost to trvá.

Když jsme jeli autem z Argentiny do Chile do národního parku Torres del Paine, povedl se nám dobrý šťouch. Ještě před hranicemi nás zastavila policejní kontrola. To je tady taková specialita, že v některých městech mají takové malé celnice, a kontrolují Vás jak na hranicích. To jsme zatím nepochopili vůbec, musíme si to nechat od místních vysvětlit. Jednu takovou divnou hraničně – nehraniční kontrolu jsme tedy absolvovali těsně před přejezdem do Chile. Za pár kilometrů pak byla samotná celnice, jenže jsme to nějak nepoznali, zastavili jsme sice na stopce, jelikož ale nikdo nepřišel, jeli jsme dál. Následovali Chilská celnice, tam jsme vyplnili asi pět formulářů, vše se stále jen opakuje, hlavně se musí všude zaškrtnout, že nepřevážíme žádné ovoce či čerstvé živočišné produkty. (Nedokážu si představit tu tragédii, že byste náhodou převezli argentinské jablko do Chile!) My jsme byli z kontrol a případných pokut docela vystresovaní, takže jsme nic neriskovali. Když jsme vše vyplnili, Chilští úředníci zjistili, že nám chybí argentinské razítko. Aha, takže hladký průjezd argentinskou celnicí nám byl k ničemu. Museli jsme se vrátit. Ještě že tu na celnici pracují mladé holky, vysvětlili jsme, že jsme jaksi celnici přehlédli, nad čímž se jen usmály. U Argentinců nás čekalo vyplňování v podstatě těch samých údajů na čtyřech dalších formulářích.  Pak jsme se mohli vrátit na Chilskou stranu, kde nám jen zběžně prohlédli auto a mohli jsme jet. Hurá, trvalo to celkem skoro hodinu. Při cestě proběhla kontrola naštěstí trošku rychleji.

Další nehraničně-hraniční kontrolu jsme zažili v autobuse. Bylo docela štěstí, že jsme si pasy vzali do příručních zavazadel, protože by mě vůbec nenapadlo, že při cestě vnitrostátní linkou proběhne dvakrát kontrola dokladů.

V Chile probíhají kontroly i mezi jednotlivými fedrálními státy. Jedna celnice je i za San Pedrem de Atacama, kde jsme právě teď. Jednu kontrolu jsme tu zažili při cestě do Bolívie a trvalo to opět přes hodinu. Bohužel se přes celnici jezdí do vyhlídkových oblastí, které jsou stále ještě v Chile, ale přes celnici musíte. Ráno jsme tak použili osvědčený trik z Argentiny – v šes ráno jsme zastavili na stopce, když se nic nedělo, projeli jsme dál, jakoby nic. Jelikož jsme tentokrát nepotřebovali žádné razítko, vše nám prošlo.

Nejlepší známky zatím dostávají Bolívijci – sice i tady na hranicích musíme vyplňovat dvoje formuláře, ale moc nečte, nic nekontrolují, na nic se neptají. To je tak, když je vaše cílová země v překupnickém drogovém řetězci čistým exportérem – jaké nebezpečí by jim taky hrozilo žejo… A jablek ani banánů se taky nebojí, dva jsme převezli – statečná to země!

Ačkoli mám z Schengenu radost při každí jízdě po Evropě, až tady jsem si uvědomil, jaký komfort to opravdu je. To je vlastně na cestování možná nejvzácnější, vracíte se s větším uvědoměním věcí, které doma jinak až moc snadno přehlížíme.