Patagonská step a pověstné vichry

Patagonska-step_2

Do Patagonie se jezdí za ledovci uhrančivých barev a horami úžasných tvarů. Typický ráz krajiny je ovšm úplně jiný. Patagonie je obrovská. Rozpíná se od 40 stupně jižní šířky až k Ohňové zemi, což je přes dva a půl tisíce kilometrů na délku. U hranic s Chile se sice zvedají Andy, jinak však Patagonii dominuje převážně rovná step. Při větrném a deštivém počasí je to obrázek nudně ponurý. Za sluníčka má step docela příjemné barvy – dominují žlutošedé odstíny země, travin a nemnoha květin, které tu v relativním suchu (jsme v závětří And) a neustálých vichrech přežijí. V kombinaci s modrým nebem a často roztodivnými mraky je to neustálý námět k focení, ale dva a půl tisíce kilometrů podobná krajina je až dost, ne?

Cesta z Calafate do Chaltenu není tak monotónní jako zbytek Ruty 40 - jsou vidět i pěkné kaňony

Cesta z Calafate do Chaltenu není tak monotónní jako zbytek Ruty 40 – jsou vidět i pěkné kaňony

Někoho neměnící se krajina kolem Ruta 40 (proslulá silnice na úplný jih, často jen štěrkový povrch) přitahuje – potkali jsme zájezd enduro-motorkářů z Německa. To lze ještě pochopit. Úplný sadomasochismus je ale cyklistika. Pokud to náhodou budete někde číst jako cestovatelský tip v průvodci, můžeme Vás ujistit, že autor buď na kole ve větru nikdy nejel, nebo je to nějaký blázen. Viděli jsme pár cyklistů, jednoho jak ve vichru vůbec nešlapal a jen držel balanc (měl štěstí, že zrovna jel po větru). Taky jsme ale viděli, jak s větrem a prachem bojují. Pár jich u příkopu u silnice jen sedělo v závětří. Naše domněnka je, že tito jedinci neberou jízdu na kole jako turistiku, ale jako jakýsi vnitř boj se sebou samým, protože krajina je po stovky kilometrů téměř neměnná a nekonečně rovné úseky se ztrácí v dalekém horizontu. Děkujeme, my si tento tip z průvodce necháme klidně ujít.

Pozor vítr! Tedy spíš vichr...

Pozor vítr! Tedy spíš vichr…

I při jízdě autem je třeba brát vítr v potaz. Otvírat dveře je nutné s velkou opatrností a nejlépe je stavět čumák auta proti směru větru, aby vichr dveře nevytrhl z rukou a pantů. Při zastávce na hranici mi vypadl z ruky doklad a měl jsem o stometrový sprint za papírem vystaráno. Naštěstí jsem jej chytnul. Další kapitolou je vykonávání malé potřeby. Osvědčené čúrání po větru v Patagonii neplatí, i to se rovná nepříjemné sprše až k obličeji. Chce to najít závětří, jenže kde jej v té stepi najít?

Taktéž nám je záhadou, na čem se tu vlastně pasou ovce a krávy. Žádné pastviny a zelené plochy to nevidíme, jsou tu na stepi jen chomáče seschlé tvrdé žluté trávy, co moc chutně nevypadá. Asi i proto jsou stáda rozložená na obrovských plochách. Po cestě vídáme opuštěné statky, ty funkční mají kolem sebe několik řad topolů sloužící jako větrolamy.

Patagonska-step_3

Je fajn to vidět a zažít, život si to opravdu představit nedokážu. V restauracích jsme občas viděli pár fotek z doby nedávné (odhadem tak padesát let) ze statků a jako selanka to fakt nevypadá.

Na závěr je nutní říci, že nás vítr zase tak moc netrápil. Z dvanácti dnů jsme jej zažili naplno asi jen tři dny. Tak akorát, abychom okusili, co je Patagonie a přitom nebyli otrávení. Nakonec ale jako horší než vítr vnímám všudypřítomný prach, který je cítit na ulici i v autě. Hospodyně a uklízečky tu nebudou mít lehký život.