Pěší túra v Sa-Pa

Rýžová políčka u Sa Pa

Rýžová políčka u Sa Pa

Až donedávna se mi při slově Sa Pa vybavila maximálně tržnice v Praze, kde jsem sice já nebyl, Pavel tam ale rád jezdí na polévku. Vždycky jsem si myslel, že Sa Pa je nějaké velké město. Omyl, Sa Pa je totiž horské městečko na západ od Hanoje nedaleko čínských hranic, ze kterého si francouzští kolonialisté udělali v první půlce 20. století hlavní výletní místo. Dnes je Sa Pa jednou z hlavních vietnamských atrakcí pro turisty. Je to jedno z mála míst, kde se dá ve zdejší horské krajině trekovat. A jelikož je Vietnam obecně na vzestupu jakožto hit cestovatelů, je dnes Sa Pa doslova našlapaná turisty.

Přesně z toho důvodu jsem se do Sa Pa ani moc netěšil. Mai, naše vietnamská průvodkyně, zde několik let pracovala. Když říkala, že nás čeká kromě spousty turistů i zdejší neodbytné obyvatelky příslušící k etnickým menšinám, které se neustále snaží turistům něco prodat, měl jsem v sobě mírně negativné postoj k našemu výletu do těchto končin. To pak umocnila hustá mlha a déšť při příjezdu, a návdavkem pak ještě poprvé moje nepříjemné střevní potíže. První naplánovaný výlet jsme tak s Pavlem odpískali a raději dali odpočinkový den (a aspoň dopsali blog).

a začíná náš blátivý pochod... u Pavla stojí hmongský dívka Sia

a začíná náš blátivý pochod… u Pavla stojí hmongská dívka Sia

Druhý den jsme navzdory dešti vyrazili na asi 9km dlouhou túru. S Pavlem jsme měli strach, že jít tak krátkou trasu dva dny bude nuda. Nebyla. Po prvním krátkém úseku na asfaltu, kde se k nám podle očekávání připojily dvě ženy z hmongské menšiny, se odbočilo do polí a začal sestup po rýžových polích. Z minulých příspěvků už asi tušíte, že zdejší svahy, kde se pěstuje rýže, jsou opravdu prudké, takže sestup po jílovitém svahu byla jedna strmá klouzačka.

Prase v jedné z vesnic

Prase v jedné z vesnic

Děkovali jsme si s Pavlem, že jsme nevěřili našemu průvodci Dzungovi (který si skromně přezdívá „John Hero“), který nám tvrdil, že trekové hůlky ani brát nemáme. Měli jsme jeden pár, tedy jednu hůlku pro každého z nás – jak rádi bychom bývali měli každý i tu druhou.

Hmogské ženy nám pomáhaly slézt kluzké svahy

Hmogské ženy nám pomáhaly slézt kluzké svahy

Několikrát jsme museli změnit směr a vracet se, neb se pěšina ukázala být neschůdná. V hledání cesty (že tu zažijeme „trackování“ v pravém slova smyslu jsem nečekal) se ukázala být výhoda toho, že s námi šly ty hmongské ženy. Oblečené do tmavého kroje (a jinak vybavené toliko holínkami a deštníkem) po blátivé klouzačce cupitaly naprosto s přehledem a po chvíli nám začaly pomáhat – ukazovaly, kam dát nohu, kudy jít, občas i přidržely za ruce.

Když už jsme s Pavlem ustáli první ztráty balancu a já nabyl falešný pocit, že už asi vím, jak tu ťapat a nespadnout, následovala první držka – moje první šla na bok a moje levá strana i pod pláštěnkou se obalila do jílu. Zaprasen od bláta jsem ztratil obavu, že se umažu a šlo se hned líp. Pavlův pád následoval za nedlouho také. Naštěstí už pak další nepřišly, ačkoli jsme tedy vrávorali oba slušně. Ono přeci jen jsme oba měli cca 10kg baťohy.

Po dobrém obědě (rýže a dušená zelenina) na chvíli přestalo pršet a navíc jsme už šli po nenáročné, vybetonované cestě. U oběda se s námi rozloučily i naše společnice. Musím jim nakonec vyseknout poklonu. Od začátku nám s Pavlem bylo jasné, že naše společné putování není nezištné a bude zakončené prodejem zboží. Ale co nás pozitivně překvapilo, že vůbec nebyly během celé cesty vtíravé. Dokonce starší ze dvojic Dili a Sia uměla anglicky a to překvapivě obstojně, takže se dala vést malá konverzace. A kdykoli jsme začali vrávorat nebo si nebyli jistí, kudy jít, byly na blízku. Takže nám pak ani nevadilo, že nám při obědě řekly, že na oběd jdou domů, loučí se a chtěly by, abychom si od nich koupili zboží. Ačkoli bylo i docela hezké, nepřišlo nám nějak moc praktické, a tak jsme jim s díky dali hotovost a za to nic nechtěli. Myslím, že spokojené byly obě strany. O hmongských ženách asi napíšu příští příspěvek, v deštivém počasí mě jejich focení nakonec bavilo nejvíce.

Večeře v Homestay s průvodci a dvěma Španělkami

Večeře v Homestay s průvodci a dvěma Španělkami

Túra to byla dvoudenní. Spali jsme v tzv. „homestay“, tedy ve vesnickém baráku, který měl podobný charakter jako bydlení u Mai, s jediným rozdílem, že nebyl u hlavní silnice (super, konečně do rána nic netroubilo). Dostali jsme výbornou večeři. Chodů bylo hned několik, kromě kuřecích špízů, dušená zelenina, fazolky, tofu, kapr (z místní nádrže), hovězí, rolky, rýže, pak ještě nějaká čerstvá zelenina a ovoce. K dispozici byla i teplá sprcha. Báječné. Jako prémii jsme dostali skvělé „spolubydlící“ – dvě Španělky, tedy přesněji Basky, pocházející z baskického San Sebastianu. Byly naprosto skvělé a krásně jsme si popovídali. Myslím, že máme o důvod více vyrazit do Pyrenejí.

U večeře bylo zajímavé pozorovat naše průvodce. Nejvíce se vrhli na kapra – nejprve si pošmákli na hlavě. Vybrali oči a pak vše uvnitř, až pak zbaštili maso na trupu. Na závěr lahůdka – páteř nehodili do ohně proto, aby ji spálili, nýbrž to byla nezbytná úprava před tím, než ji celou (!) snědli. Pak jsme se od nich dozvěděli, že v jídle nemají žádné předsudky, protože jejich předkové museli sníst vše, aby přežili. Má to jedinou výjimku a to jsou určité dny v lunárním kalendáři, kdy má určité zvíře kliku a aspoň na den si může vydechnout, že neskončí na pekáči. U psů je to například na nový měsíc a ve čtrnáctý den. Už při večeři začali Vietnamci fest chlastat pálenku z rýže. Nejdříve to byly kalíšky, po několika rundách si to ale rovnou začali lít do sklenic. Opice to byla rychlá – už za pár hodin byli v posteli.

První den bylo převážně nevlídno s mizernou viditelností

První den bylo převážně nevlídno s mizernou viditelností

Druhý den jsme tak nepřekvapivě vstali dříve než Vietnamci. Příjemně nás překvapilo i počasí – na chvilku bylo i slunečno. Než jsme však stačili vyrazit, opět se zatáhlo. Druhý den už byla trasa velmi krátká, ale opět to byl bahnitý sešup, kde by rychlejší a efektivnější než chůze bylo smýkání po zadku na nějakém kusu hladkého plastu. Opět jsme oba hodili menší pád. Opět jsme měli dvě (nové) hmongské společnice, opět jsme docela spokojeně zaplatili za jejich asistenci a zapůjčení bambusové hole. Pak už následoval jen oběd ve vesnici a návrat do Sa Pa.

Takhle nějak jsme šli i my - hmogské ženy nám ukazovaly cestu - všimněte si toho kluka, ten to mezi nimi profrčel jak gepard mezi hrochy

Takhle nějak jsme šli i my – hmogské ženy nám ukazovaly cestu – všimněte si toho kluka, ten to mezi nimi profrčel jak gepard mezi hrochy

Tenhle kluk musel mít z turistů dobrou švandu

Tenhle kluk musel mít z turistů dobrou švandu

Největší sranda byl pohled ve vesnicích na štrůdl turistů: všichni turisté byli od bláta a nejčistější byli místní rolníci a hmongové, pro které snad ani jíl není kluzký. Viděli jsme zdejší kluky, jak po svahu (ze kterého bychom v Evropě dělali feratu), který jsme s Pavlem slézali možná deset minut, procupitali s menší kládou v ruce (!) během pár desítek vteřin!

První den bylo převážně nevlídno s mizernou viditelností

První den bylo převážně nevlídno s mizernou viditelností

I když je strašná škoda, že jsme ze zdejší krajiny viděli zlomek, neboť až na výjimky pršelo a bylo vše v nízké oblačnosti, přesto se nám výlet líbil. Být dlouho na cestě bez pěšího túrování nás prostě nebaví. A nakonec i těch 9km stačilo, však jsme to občas šli hlemýždím krokem, tedy vlastně smykem.

Druhý den jsme se pohybovali pod mraky a viditelnost byla lepší

Druhý den jsme se pohybovali pod mraky a viditelnost byla lepší

Zítra nás čeká přesun na sever, jedeme do oblasti mimo hlavní turismus. Čekat by nás měly ty nejdivočejší horské scenérie. Jen ta předpověď zůstává mizerná…