Pobyt v Nghia Lo (díl 2)

Nghia-Lo-9

Nghia Lo je na Vietnamské poměry sice vesnice, pro nás je to velikostí spíše město (25tis. obyvatel), ovšem způsob života se zde mezi vesnicí a městem v podstatě neliší. Vše probíhá před domem na chodníku na ulici. Tam se prodává zboží, vaří, děti si zde hrají, lidé se scházejí a klábosí, kolem jezdí auta a motorky a troubí…a Vietnamce to tak očividně baví. Být u silnice je prostě základ, a proto jsou i pozemky přímo u silnice neuvěřitelně drahé (vzhledem k tomu, že je vše ostatní mnohem levnější než u nás). Platí se za metr – nikoli čtvereční, ale prostý – protože jde prostě o délku pozemku podél silnice, hloubku už nikdo neřeší. Protože jeden metr stojí na přepočet něco kolem 100 tisíc korun, má většina staveb neobvykle úzký profil.

Typický obrázek z ulice: vidíte do garáže, kde rodiče mají krámek nebo provozovnu a zároveň tam žije celá rodina přes den

Typický obrázek z ulice: vidíte do garáže, kde rodiče mají krámek nebo provozovnu a zároveň tam žije celá rodina přes den

My jsme Vánoční svátky strávili u rodiny naší průvodkyně Mai Duong Tran Thi. Za tři dny jsme vyzkoušeli (zřejmě) typický způsob života. Ústředním místem je místnost, která je vlastně kombinací garáže (většinou velká vrata do ulice, uvnitř zaparkované motorky) a obýváku/jídelny (stul, malé židličky, televize). Tady se odehrává skoro vše – kromě rodinného života i byznys. Rodina Tran Thi, kde jsme bydleli, byla docela podnikatelsky čilá: kromě farmaření se živí prodejem osiva (rýže) a pesticidů, maminka měla něco jako pojišťovnu, dcera „podniká“ jako průvodkyně. Slovo „podniká“ dávám záměrně do uvozovek, protože ani jeden byznys není přiznaný. Proto je tak praktické mít provozovnu doma: když přijede kontrola, prostě zavřete garáž a pak tvrdíte, že všechno nabízené zboží či služby jsou pro kamarády.

I to trochu odráží vztah ke státu, který nám Čechům zvyklým na komunismus bude asi blízký. O zdejší socialisticko-komunistickém zřízení kombinovaném s naprosto živelným kapitalismem ještě asi napíšeme. Teď k zážitkům z rodiny.

Nghia-Lo-7

Po výletě na motorce k rýžovému políčku jsme si druhý den udělali sami malý výlet na okolní pole, kde se pěstuje nejvíce rýže a čaj. Jelikož je teď meziobdobí mezi podzimní a jarní úrodou, je na rýžových polích vysázená kukuřice, která tu ve zdejším klimatu vyroste za dva měsíce.

Nghia-Lo-6

Mai šla do města na svatbu a my jsme ji náhodu ve městě potkali. Opět jsme se stali atrakcí a některé svatebčanky si s námi začali dělat selfíčka. Pavel je mnohem atraktivnější, má světlé vlasy (ehmm, no vlasy…) a celkově světlou pleť a to tady frčí. Mai nám později vysvětlila, že se místní nikdy neopalují, protože ideálem krásy je co nejsvětlejší pleť.

Čajové plantáže v nižších polohách

Čajové plantáže v nižších polohách

Odpoledne přestalo mrholit a my jsme tak vyrazili na motorce na vzdálenější čajovou plantáž. Opět jsme po cestě viděli docela úchvatné horské scenérie. Je neuvěřitelné, na jak prudkých svazích zdejší rolníci něco pěstují. Taky nechápeme, jak to že tu nemají na kukuřičných poličkách sesuvy půdy. Sklon svahů je fakt brutální.

Nghia-Lo_151226_055 Nghia-Lo_151226_046

V nižších polohách jsme viděli úhledně sestřižené plantáže malých keřů, takže to připomínalo skoro francouzskou parkovou úpravu, ve vyšších polohách – bohužel už opět v mracích – byla pak plantáž čajových stromů. Ten největší byl přes sto let starý. Po cestě zpět jsme na motorce hodili menší držkopád, který naštěstí stál jen pár odřenin a rozbité zrcátko a tachometr. Většina silnice byla asfaltová, na jednom úseku však bylo koryto řeky a na bahně nám asi ujelo přední kolo.

Nghia-Lo-11

Nejvíce asi budu vzpomínat na společně stolování. Zaprvé na rozdíl od Pavla jím dost blbě hůlkama. To není problém, máme s sebou vidličky a lžíce, paní domu nám navíc lžíci ochotně nabídla. Přiznám se, že větší obavy jsem měl z domácí stravy. A obavy se trochu vyplnily. První večeře byla ještě výborná, dostali jsme masové kuličky, nudle a výbornou nasekanou zeleninu v sosu. Ta mi chutnala nejvíce. Už první den se ale ukázalo, že paní domu všem ráda nandává, co si myslí, že je dobré. Takže mě pořád přidávala masové kuličky. Nevadí, to ještě šlo. Ráno však po výborných palačinkách přišel můj obávaný moment. Maminka nám pyšně přinesla další specialitu, nějaké naložené nudle. Bylo z nich strašně cítit vepřové. První sousto jsem ještě dal, ale než jsem stačil vymyslet strategii, jak odmítnout přidání, šup, už jsem tam měl nandáno po druhé. Pavlovi to taky nechutnalo, takže jsem to nemohl šoupnout na jeho talíř, tak jsem to spolknul a málem jsem běžel na záchod. Naštěstí jsem měl hodně čaje po zapití jsem to nějak zvládnul spolknout. Od té doby jsem začal být trochu ve stresu. Při obědě mi pak pořád přidávala nějaké naložené masu s kůží, na které jsem vůbec neměl chuť. Třetí den už se mi trochu začal stahovat žaludek, v celé domácnosti bylo pořád cítit asi sádlo a rybí omáčka. Protože dcera byla v Čechách a vyprávěla doma, že se u nás jí hodně masa, chtěli nás poctít pokaždé masem. Když jsme byli na obědě pryč z domu, Mai nám objednala bůvolí maso (to mi nechutnalo, bylo to jak velmi hořké hovězí) a nějaká vepřová žebra.

Třetí den jsem při domácím stolování vymyslel únikovou strategii. Už předtím jsem se ptal, jestli můžeme krmit jejich psa Khi. Rodiče tak samy dělali, tak jsem si vždy pozval psa k sobě a pokud mi paní domácí začala přidávat maso, které mně nejelo, dostal to potají Khi.

Zleva: Mai (naše průvodkyně), pes Khi (můj kamarád), pan domácí, já, paní domáci (celý den v kulichu), Pavel

Zleva: Mai (naše průvodkyně), pes Khi (můj kamarád), pan domácí, já, paní domáci (celý den v kulichu), Pavel

Paní domácí byla ale jinak výborná. Uměla asi 30 slovíček anglicky a snažila se s námi bavit. Byla ze všeho docela vysmátá. Nejlepší moment bylo společné focení – když jsem rozdělával stativ, už to se jim strašně líbilo. Focení přes dálkovou spoušť jim přišlo hrozně zábavný (pořád říkali „very insteresting“) a ještě radši si pak fotky prohlíželi. Nadšení pak byli z toho, že jsem navrhl, aby na fotce byl i můj kamarád pes Khi, takže jsme se fotili znovu.

Na závěr jsem jim promítl fotky Českého ráje (Mai dokonce byla v Prachově a Jičíně), rodiče při sledování fotek vydávali dětinsky srandovní zvuky. Pak jsme si předali malé dárečky a druhá den brzo ráno jsme odjeli do horské vesnice Sa Pa. Tam jsme od dnes další tři dny. Bohužel má pořád pršet, tak ze zdejších hor možná nic neuvidíme.

Držte palce, ať se nám tu počasí zlepší, foťáky zatím jedou v klidovém režimu, světlo mi zatím nepřeje…