Přejezd přes solné pláně Salar Surire do Islugy

 

Už je tomu přes týden, co jsme přejeli naší čtyřkolkou z jednoho národního parku do druhého. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby cesta nevedla po prašných nezpevněných cestách ve vysoké nadmořské výšce mimo civilizaci. Věděli jsme, že nás čeká minimálně dva dny mimo civilizaci – bez signálu, bez obchodů, bez benzínek, bez turistů – jen hory, pláně, sopky, plameňáci, lamy, a hodně soli.

Salar Surire v rann9m slunci

Salar Surire v ranním slunci

Před výjezdem jsme doplnili naftu a vzali si 10litrů rezervy. Nabalili si 15 litrů vody, dost jídla. V předvečer výjezdu nám trochu zatrnulo, když jsme zjistili, že nám nefunguje benzínový vařič – protrhlo se těsnění u pumpy a v krabičce s náhradními díly bylo vše, jen toto ne. Zákon schválnosti. Zrovna v okamžik, kdy vařič měl být jedním z klíčových prvků naší výbavy do divočiny. Zachránil nás Flavio z penzionu, našel plynovou bombu – Pavel jako zkušený cestovatel vozí i náhradní hubici z vařiče, která je na plyn. Večer jsme si nechali přes satelitní telefon potvrdit od správců parku, že jsou všechny trasy průjezdné. I tak jsme dostali varování, že se situace může změnit přes noc. Do rána však nepršelo a tak jsme ve čtyři ráno vyrazili.

Paricotta trucovala, celá se nám neukázala

Paricotta trucovala, celá se nám neukázala

Naši cestu přes Altipláno jsme začali postranním výletem k sopce Parinacota, kterou jsme předchozí den neviděli kvůli mrakům. Vstávali jsme ve čtyři ráno, abychom u ní byli na východ slunce. Po cestě za tmy jsme viděli hvězdy a měli pocit, že vše klapne. Hodinu před východem se však nebe začalo zatahovat a z východu nic nebylo. Fotili jsme tak místní řidiče tiráků, které tvořily dlouhou frontu u Bolívijských hranic. Už nám bylo jasné, odkud pocházejí ty kupy poletujících odpadků. Bolívijští hoši určitě k Chilské krajině žádnou úctu nemají, vždyť všechno území dnešního chilského Altiplána kdysi patřilo Bolivii. Tak tu odhazují všechny odpadky. Nejen pro fotografy a turisty je to hnus. To jsem ještě nevěděl, že to není zážitek tohoto typu zdaleka poslední.

Bolívijští řidiči jsou na pohled docela sympaťáci, jen o úctě k přírodě asi nikdy nic neslyšeli

Bolívijští řidiči jsou na pohled docela sympaťáci, jen o úctě k přírodě asi nikdy nic neslyšeli

Od Parinacoty jsme se pak už konečně vydali na náš malý „Dakar“ k solné pláni Salar Surire a směrem k dalšímu parku Isluga. Cest k Salaru byl opět plná skvostných pohledů. Nemá cenu více popisovat, snad jen dodám, že fotografie těžko vystihnou ta 360°panoramata která se nám měnila před očima.

Samotná solná pláň Salar de Surire sice nepatří k největším, které jsou v těchto končinách k vidění, ale rozhodně patří k těm nejhezčím. Představte si to jako kotlinu o poloměru asi 30km lemovanou pásmem hor vulkanického původu. V kotlině kdysi bylo moře, posunem zemských desek však bylo vytlačeno do vysoké nadmořské výšky (4.300 m), kde postupně vyschlo. Díky sopečné činnosti zde nezůstala jen sůl, ale i další vzácné minerály. Na pláni se těží borax, což je ve vzduchu trochu cítit. Jediní tvorové, kterým smrad a toxická voda vyhovuje, jsou plameňáci. Na Salaru jich byly stovky a možná tisíce. Těžba v době naší přítomnosti naštěstí kvůli období dešťů neprobíhala.

Salar Surire

Salar Surire

Přímo na Salar Surire mezi malými solnými lagunami vyvěrá i horká voda a tvoří malá přírodní jezírka, ideální pro zahřátí těla. Na těchto termálech jsme byli opět sami. Za celý den a nějakých 150 km jízdy jsme ostatně potkali dvě auta, jedno z nich řídil náš starý známý Flavio, kterým nám opět poradil pár tipů, kam se vydat za výhledy na hory. Osamoceni v kouzelné krajině, namočeni v horké vodě – to byla naše Silvestrovská pohoda. Druhý den, na Nový rok, jsme se do termálům opět vrátili, tentokrát však voda byla po ránu nějak horká, takže jsem sotva smočil kotníky a rychle couval zpět.

Eco-hostel_15

Druhý den jsme jeli do národního parku Isluga, který podle průvodců měl nabízet podobnou krásu jak park Lauca, ovšem ještě s větší samotou. To snad ani nebylo potřeba, protože i v Lauca jsme byli všude sami. Národní park Isluga nás však trochu zklamal. Jeho symbolem je kostelík ve stejnojmenné vesničce Isluga. Kostelík je sice pěkný, okolní vesnice však připomínala slum v Rio de Janiero – všude malé chatrčce s vlnitým plechem. Třešničkou nevkusu pak byly hordy odpadu, lépe řečeno po celé vesnici rozfoukaná skládka. Skoro to působilo, jako by sem někdo ve velkém odpadky vyvážel. To mi upřímně vzalo elán dál objevovat park Isluga.

Isluga - dívat se jen na kostel, pohled do okolí silně nedeporučen

Isluga – dívat se jen na kostel, pohled do okolí silně nedeporučen

Jelikož jsme nevěděli, kolik přesně kilometrů na zbylou naftu ujedeme, rozhodli jsme se pro návrat do civilizace – k mořskému letovisku Iquique. Po cestě jsme se zajeli podívat na „les kaktusů“ (slova z průvodce), což ve skutečnosti bylo asi deset kaktusů roztroušených po velké kamenité stráni. Ale byly to obří kaktusy, tak jsme zajížďky nelitovali. Zato už jsme průvodci přestali důvěřovat a po marném hledání odbočky (chilské značení silnic je mnohem horší než v Čechách) ke gejzírům Puchalidza jsme usoudili, že to nakonec žádná pecka nebude a jeli k Pacifiku.

Les kaktusů se sice nekonal, i tak to byl pěkný pohled

Les kaktusů se sice nekonal, i tak to byl pěkný pohled

ano, píchá!

ano, píchá!

Návrat byl opět zážitek, při sjíždění Altiplána jsme jeli na jednom úseku přes 30km po rovné silnici, které bez jediné zatáčky nenápadně, ale podle otáček motoru bez použití plynu, klesala dolů. Tak to by byla další cyklistická lahůdka. Fičel vítr s pískem a všude lítali odpadky. Nevlídná stránka Chilské krajiny v plné kráse.

Před příjezdem k moři u Iquique jsme ještě projížděli městem Humberstone, kterému se přezdívá město duchů. Na prohlídku jsme ale neměli vůbec chuť. O překotné historii okolí města Iquique bude následující příspěvek.