Přívětivé stránky argentinské kultury

Příhody na letištích nám ukázaly jasně některé kulturní rozdíly mezi Latinskou Amerikou a Evropou. Z ničeho se tu nedělá velký problém. Když Vám zruší let, tak Vám tento přístup spíš leze na nervy. Naštěstí má argentinská kultura i lepší stránky. Nejpříjemnější je zatím přívětivost a ochota místních lidí. Ačkoli se pohybujeme po vyloženě turistických destinacích, všude se cítíme vřele vítáni. Při komunikaci jsou Argentinci velmi příjemní, uctiví a přátelští. Při vítaní se místní lidé políbí jednou na pravou stranu (náznakem, samozřejmě). Pro domácí je to stejně běžné jako říkat ahoj. Viděli jsme, jak se takto šéf půjčovny vítá (pravděpodobně) každé ráno se svými zaměstnanci… Často se tak děje i s cizinci, při loučení spíše než při vítání.

Docela srandovní je jak na veškerá přání odpovídají „Como no!?“  – tedy „jak by ne!?“ s roztomilým přízvukem. Ještě roztomilejší je jejich anglická odpověď na poděkování: místo „you are welcome“ říkají „no it is nothing“ (navíc se stoupající intonací). Tím si mě Argentinci získali, i když jinak u okolních států nejlepší reputaci nemají. Údajně proto, protože si myslí, že jsou ve všem nejlepší (čímž zaručeně uráží sousedy, kteří si myslí to samé).

Nejvíce zatím vzpomínám na paní domácí Gabrielu z penzionu Los Nires v Chaltenu, kde jsme strávili čtyři noci. Cokoli jsme chtěli, nebyl problém. Ačkoli to byl penzion s restaurací, když viděla naše krosny, hned nám nabídla, že můžeme použít kuchyňku ve vedlejší budově a vařit si, taky nám řekla, že si v restaurační lednici na nápoje můžeme schovat uzeniny a sýry. I když měla vlastní restauraci, ochotně doporučila i jiné ve městě. Při takovém chování jsme paní domácí a její rodince (tipuji, že většina ubytovacích a restauračních zařízení jsou rodinné podniky) odpustili i téměř nefunkční internet. Když jsme se později vraceli kolem penzionu z hor a zastavili se na kafe, vítala nás vřele a s úsměvem a oslovovala nás křestním jménem.

Podobně vřelé chování zažíváme i od číšníků v restauraci. Do Argentiny jsme se těšili i na steaky ze zdejšího vyhlášeného hovězího (tedy já tak na ozkoušenou, Pavel asi více). Ze začátku jsme měli problém vytipovat ve španělském menu, co by ten pravý steak mohl být. Po několika spíše neúspěšných pokusech v Buenos Aires jsme v Chaltenu pod Fitzroyem konečně kápli díky Gabriele na tu pravou restauraci. Nabízeli zde kromě jiných specialit hovězí steaky – buď 300g nebo obří 500g. Tříset-gramová verze nám stačila i po celodenním pochodování. Flákota propečené na objednávku (já „bien cocido“, Pavel „a punto“) doplněna výbornými opečenými brambory a bylinkovým dipem. Jako předkrm jsme dostávali kysele nakládanou čočku s pizza chlebem. Do restaurace jsme se vraceli každý večer. Steaky jsou tu údajně levné, tady v turistických centrech je to srovnatelné s ČR, uvidíme, zda v méně turistických lokalitách budou ceny lepší.

V Chile, těsně před přesunem na túru kolem Torres del Paine, jsme si dali rybí speciality. Rybí polévka byla tak objemná, že už jsem skoro nemohl dojíst druhý chod. Jinak je tu kuchyně dost kosmopolitní, dělají se pizzy, těstoviny i hamburger, z místních typických pokrmů jsme zatím poznali jen „empanady“ – tedy těstové taštičky plné různými nádivkami. Těsto má trošku suší konzistenci na linecký způsob, moje preference to není. Pizzu to dělají spíše na způsob „“focaccia“ – tedy s tlustým a sytým těstem. Na vrch dávají dost silnou vrstvu sýru, takže je pizza o typických rozměrech dvakrát sytější, než ta italsky slabá. Chuťově preferuji tu italskou, ale špatné to není. Pavel si vychutnal další národní pokrm: vařenou směs jehněčího, brambor a zeleniny.

Ještě poslední poznámka od Pavla: s povděkem konstatoval, že Argentina je prozíravá země, která má budoucnost, protože se tu nabízí pivo v litrových lahvích. To není vůbec špatné, obzvláště po treku. Oba jsme ke steakům vyzkoušeli i místní vína, speciální reference ode mne však nečekejte (coca-cola je tu dobrá 😉