Vietnam a válka

Vietnam_Saigon_160108_014

Zatímco se minulý týden Václav vyspával ze střevních problémů na hotelu, já jsem navštívil muzeum války v Ho Chi Minově městě (Saigon). Kromě zbraní jsou v muzeu hlavně fotografie zahraničních zpravodajů z války, fotografie krajiny po zásahu Agentem Orange a fotografie znetvořených dětí narozených po válce. Je to hodně smutné a děsivé. Je velmi smutné vidět, čeho jsme my lidé schopni. A přestože dnes víme, jaké má vše následky, neustále se to opakuje…

Postihy rodin spolupracujících a sympatizujících za války s „jihem“ a USA pokračují pod taktovkou komunistů dodnes. Podle vyprávění průvodce má státní úředník (např. policista) při zamilování se do „jižansky nedůvěryhodné dívky“ dvě možnosti. Buď ukončit kariéru policisty a oženit se s dívkou, anebo si ponechat kariéru policisty a na dívku zapomenout.

Vietnam_Saigon_160108_010Vietnam_Saigon_160108_009

Dalším skoro až nepříjemným zážitekem byla návštěva tunelů Cu Chi, kterou jsme absolvovali s Václavem společně. Jedná se o systém cca 250km dlouhých podzemních tunelů, chodeb a místností, odkud vedli místní partyzánskou válku – nejprve v rámci Viet Kongu za komunistický převrat, později proti Američanům. Pro ně se válka v tomto místě doslova stala noční můrou – po návštěvě zdejších tunelů člověk už tuší, proč asi.

bambusová past

bambusová past

Vietnam_Cu-Chi-Tunels_160111_006

Úděsnosti a krutosti zde nebudeme rozebírat, stačí jen říci, že lidská důmyslnost a vynalézavost a také odolnost a přizpůsobivost je v dobách boje o holý život za hranicí námi běžně představitelného.

Chodby zdejší lidé kopali pouze pomocí motyk a dalších jednoduchých nástrojů. Tunely měli tři vrstvy, první vrstva byla 2-3 metry pod zemí. Chodby byly jen 30x40cm široké, když jsme to viděli na vlastní oči, měli jsme pocit, že tam proleze jen krtek. My jsme si pochod chodbou vyzkoušeli, kvůli turistům však byla rozšířená téměř trojnásobně. Kdo měl klaustrofobii, musel asi spáchat raději sebevraždu…V hlubší vrstvě kolem 4-5 metrů byly podzemní místnosti. Bylo zde ale málo kyslíku a žádné světlo. V případě nouze mohli partyzáni jít i do hlubších tunelů v hloubce až 10m. Některé pak nouzově ústili do břehů řeky. V rámci tunelů byly i různé pasti a slepé uličky, lákající pátrající americké vojáky do smrtelné léčky. Návštěva toho místa pomůže k pochopení dnešního stavu, kdy ani nejmocnější americká armáda nebyla schopna vyhrát jednoznačně válku v Iráku nebo Afghanistánu.

Vietnam_Cu-Chi-Tunels_160111_020

Po cestě zpět jsme se pak zastavili v místní chráněné dílně, kde postižení (nejčastěji na následky války) lidé vyrábí umělecké předměty zdejší speciální technika vykládání dřeva mušlemi a skořápkami. Ačkoli k asijskému umění netíhneme, spousta věcí se nám líbila. I kvůli morální podpoře zdejší dílny jsme si jeden obraz nakonec zakoupili.

Vietnam_Cu-Chi-Tunels_160111_035

 

Kdo se chce dozvědět o válce něco více, zde je krátké shrnutí. Začít je nutné poměrně dávnou historií.

Historicky bylo území dnešního Vietnamu pod poměrně tvrdou nadvládou Číňanů, a to až do r. 938. Následujících 900 let svobody bylo prolínáno nájezdy Číňanů a boji s kambodžskými Khméry. Vietnamci přistoupili i k jakémusi vazalství vůči Číně. Odváděli jí tučné dávky.

Ani Vietnamu neunikl kolonizaci evropských impérií v polovině 19.století – v r. 1884 Francie převzala správu nad celým vietnamským územím. Následné koloniální období ukončila až druhá světová válka, během níž byl Vietnam okupován Japonskem. Po konci války byla anglická vojska pověřena zabezpečením odsunu Japonců. Anglie tento úkol přenechala Francii, která se tímto způsobem vrátila do Vietnamu, přestože na podzim roku 1945 byla v Hanoji vyhlášena nezávislost Vietnamu. To si samozřejmě Vietnamci nenechali líbit, a tak se začala dlouhá válka, která skončila až bitvou u Điện Biên Phủ roku 1954, z níž Francie odešla jako poražená. Ještě téhož roku byla uzavřena mírová dohoda v Ženevě, v jejímž důsledku byl Vietnam rozdělen na dvě části: Ho Chi Minův sever ovládaný komunisty a jih pod vládou císaře Bao Diae a později prezidenta Ngo Dinh Diema. V následujícím období 300 dnů otevřených hranic odešlo okolo 1 mil. převážně katolíků na jih.  Zatímco na severu probíhalo rozsáhlé vraždění majitelů půdy, na jihu komunistické jednotky Vietcongu zahájily v 50. letech partyzánské operace s cílem svrhnout režim prezidenta Diệma. Do tohoto konfliktu se nešťastně zapojili mocnosti studené Války USA, SSSR a Čína v rámci boje o dělení sféry vlivů mezi dvěma režimy. Spojené státy americké, které do války zpočátku vstoupily v roli poradce, zvyšovaly postupně svoji vojenskou účast až r.1964 vstoupily do otevřené války na straně Jižního Vietnamu. SSSR, Čína a další socialistické země včetně Československa se omezily na dodávku zbraní a poradců. Válka byla vedena nesmírně krutým způsobem. USA ve válce použilo chemické zbraně (Napalm a Agent Orange), aby zničilo džungli skrývající Vietkong, což se nikdy nepodařilo díky tunelům v zemi, které si Vietkong i civilisté vyhloubili. V nekonečné kruté válce bez očekávaných výsledků přistoupilo USA v lednu 1973 k podpisu Pařížských mírových dohod a odsunu vojsk. Komunistický sever jistý si tím, že Američané se již do války nebudou angažovat, pak během následujících dvou let obsadil jižní Vietnam. Američanům se ještě na poslední chvíli podařilo v dubnu 1975 v rámci akce „Frequent Wind“ evakuovat vrtulníky ze Saigonského velvyslanectví a dalších 11 míst Saigonu okolo 8 000 amerických občanů na přistavenou flotilu letadlových lodí. Aby mohly další vrtulníky na lodě přistát, byly ty předchozí svrhávány do moře, přestože jeden vrtulník stál okolo 250 tisíc dolarů.  Za branami ambasády však zůstali jihovietnamští občané spolupracující s USA, s kterými krutě jako se zrádci naložil Vietkong. 1. května 1975 skončily veškeré boje a 2.července 1976 vznikla sjednocením severní a jižní části Vietnamská socialistická republika.

Ve válce bylo zabito okolo 1,5 mil. vojáků a okolo 2 mil. jich bylo zraněno. Ještě více tragické je zabití až 2,5 mil. civilistů. Na následky použití chemických zbraní se dodnes rodí poškozené a znetvořené děti, a to i na straně amerických válečných veteránů. Amerických vojáků bylo zabito okolo 60 tisíc, což je méně, než počet sebevražd veteránů války spáchaných z důvodů válečného post traumatu. Američané údajně ve válce použili více munice než všichni účastníci 2. světové války.